KUDYKAM
soustředěně tanečníky sleduje; pak uchváceně, i když spíš pro sebe
Mes amis dansent… Jako v kostele
cítím se tam, kde tančí přátelé.
Martin má vlastních myšlenek dost, nicméně Kudykamovuu poznámku slyší. Neví, co si má myslet, pohlédne na svého průvodce tázavě.
Kudykam jeho pohled registruje; s chutí se pokusí o vysvětlení prostřednictvím villonské balady; tanečníci mezitím tančí dál, jejich siluety ovšem plují po stropě
KUDYKAM
Nádech a výdech. Zas a znova.
K tomu zvuk srdce: Buch! Buch! Buch!
Každému z kmene Adamova
přisoudil tenhle rytmus Bůh.
Rytmika vždycky pohotová -
od chvil, kdy spustíš první křik
až do dne, kdy tě země schová.
Člověk je rodem tanečník.
Do tance řeči řadil slova
každý, kdo jednou vdechl vzduch:
Čingischán, slečna Magdonova,
účetní, mnich i dobrodruh.
Každý byl rytmem obdarován,
přidává k němu smích i vzlyk,
každý svou chůzí sítě snová…
Člověk je rodem tanečník.
Ukrytá jako v houští sova,
anebo v dubu letokruh,
zní v tobě hudba staronová.
Ten, který umí napnout sluch,
slyší ji, cítí, v úctě chová…
Ví, že jsme vlastně jeden šik
okolo ohně šamanova.
Člověk je rodem tanečník.
Pravdu má kniha prorokova,
život je věru pouhý mžik.
Tím spíše hleď si zatancovat.
Nejsi snad rodem tanečník?
